Jak jsem založila KPZ a zase ji zrušila. Díl 2. Kde končí podpora půdy a začíná slepá podpora?
Podporovat ekologické zemědělství je skvělá myšlenka. Ale co dělat ve chvíli, kdy místo radosti z úrody řešíte, co proboha uděláte s pátou bednou pekingského zelí a červavými ředkvičkami?
Příroda není supermarket (a to je v pořádku)
Když jdete do KPZ-ky, musíte přistoupit na určitá pravidla hry. Výkyvy počasí, sucho nebo naopak vytopená pole k zemědělství patří. Stejně tak je jasné, že bio zelenina nevypadá jako navoskovaná jablka z obchodu.
Počítali jsme s tím a beru to jako normální věc:
🥕 Že je mrkev křivá nebo mrňavá, protože bylo sucho.
🥕 Že na salátu je šnek a ředkvičku ožral brouk.
🥕 Že na vás v bedýnce občas čeká hromada listové zeleniny a jindy zase kořenovka
🥕 Že se věci rychleji kazí, protože nejsou chemicky ošetřené.
To všechno je poctivá daň za to, že jíte čisté jídlo a podporujete regeneraci půdy. A rozumím i lidské chybě, nejsme stroje. Jenže po několika letech se u nás něco zlomilo.
Celerové trauma a plesnivá kapusta
Postupně se zhoršovala pestrost i kvalita. První jarní saláty byly vždycky skvělé, ale jakmile skončily, nabídka sklouzla do ubíjející uniformity.
Pekingské zelí už jsem na konci sezóny nemohla ani vidět – měli jsme ho doslova každé dva týdny. V jednom podílu jsme dostali pět velkých celerů a za čtrnáct dní znovu. Nemám žádný problém se sezónností, ráda vařím z toho, co zrovna roste. Ale ve chvíli, kdy vám opakovaně chodí podtržené dýně, naklíčené brambory nebo plesnivá kapusta, začnete se ptát
Když se na jakoukoliv výtku ozve odpověď: „Vždyť je to ale BIO, tak co byste chtěli!“, je potřeba se zastavit.
Kde končí podpora a začíná výmluva?
Pravidelně jsem na ty statky jezdila. Znala jsem lidi, kteří tam pracují, pomáhali jsme se zpracováním úrody, jezdili s dětmi po pastvinách. Měla jsem k nim osobní vztah a hluboce si vážím každého, kdo poctivě pečuje o krajinu.
Zároveň si ale myslím, že nálepka BIO ani dobrý úmysl nesmí být výmluvou pro zanedbanou péči, špatný transport nebo nízkou efektivitu
Zákazník nemá povinnost přijmout cokoliv jen proto, že je to ekologické. Dostala jsem se do bodu, kdy jsem si říkala: „Nebylo by lepší těm farmářům poslat peníze jako čistý dar na podporu krajiny a zeleninu si od nich nekupovat?“ Měla jsem s ní postupně totiž víc práce a starostí než radosti a užitku
A když se k této frustraci přidala ještě druhá strana mince – absolutní osobní vyčerpání – bylo jasné, že se blíží konec.
(Pokračování v příštím díle: Proč zanikají dobrovolnické projekty a jaká je cena za lidské nadšení?)