Chtěla jsem to tady zavřít. Naštěstí přišla Míša!

Jeden pomeranč a jeden velký nápad

Vraťka nikdy neplánovala založit firmu. Dlouho pracovala jako odborná asistentka na univerzitě a věnovala se tématům zdravé krajiny a vztahů mezi lidmi.
Pak ale přišla návštěva řeckého pěstitele Antonise a jeden pomeranč utržený přímo ze stromu.

„Byl to tak silný zážitek, že jsem si říkala: Tohle přece nechci jen pro sebe. Tuhle chuť a všechno, co je za ní, bych chtěla dopřát i svým blízkým.“

V té době už byla Vraťka součástí komunity lidí, kteří se zajímali o jídlo přímo od pěstitelů. A tak se podařilo dát dohromady první společnou objednávku pomerančů z Řecka. První paleta dorazila. A s ní začalo něco, co tehdy ještě nikdo nenazýval podnikáním.

Od první palety k výdejně chutí

„První paleta, to byl prostě nadšenecký punk“

Zpočátku všechno fungovalo díky nadšení a společné práci lidí, kterým dávalo smysl dovážet ovoce přímo od pěstitelů. Každý další měsíc přibývaly objednávky, zákazníci i nové zkušenosti. Postupně ale bylo jasné, že pokud má celý projekt fungovat dlouhodobě, nemůže stát jen na dobrovolnické práci.
Vraťka tak musela udělat krok do světa, který vůbec neznala. Z akademického prostředí se ocitla v podnikání, kde se člověk učí za pochodu a kde jsou chyby často velmi rychle vidět.

Jak sama říká, bylo to trochu jako přistát z měkkého polštářku rovnou na chodník.Výdejna chutí se přesto rozrůstala. Přibývali pěstitelé, výdejní místa, lidé v týmu i zákazníci. Zůstávala přitom původní myšlenka: vozit dobré ovoce od lidí, kteří pečují o půdu a krajinu, a vytvářet férové vztahy mezi pěstiteli a těmi, kdo jejich ovoce jedí.

Za roky fungování Výdejny se samozřejmě nepovedlo úplně všechno.

„Ztratil se například kamion s ovocem. Jindy přijel kamion, jehož chlazení se rozhodlo dělat pravý opak – topilo. Ovoce tak dorazilo doslova upečené.“

Jenže pro Vraťku nebyly nejtěžší ani tak podobné provozní katastrofy.Mnohem víc ji mrzely chvíle, kdy se kvůli rychlému růstu a neustálému provozu nedařilo dostatečně komunikovat s lidmi, kteří byli součástí Výdejny od začátku.

„Někteří lidé, kteří s námi byli úplně od začátku, už nedokázali běžet tak rychle. A já jsem nedokázala vždycky vytvořit prostor, abych jim vysvětlila, co se mění, proč se to mění a kam vlastně směřujeme.“

Právě vztahy přitom vždycky patřily k základním hodnotám Výdejny. A ukázalo se, že udržet je zdravé a otevřené v rychle rostoucím podnikání není vůbec jednoduché.

když už energie dojde

Výdejna chutí byla pro Vraťku od začátku velmi osobní záležitost. Vkládala do ní spoustu času, energie i péče. Postupně ale začala zjišťovat, že sama sobě žádný prostor nenechává.

„Nedokázala jsem si uhlídat svoji energii. Svoje hranice. To, kolik ze sebe dávám. A postupně se stalo, že jsem se vydala úplně.“

Loni v prosinci přišel okamžik, kdy si uvědomila, že takhle už pokračovat nemůže.Tentokrát nešlo o únavu po náročném výdeji nebo konci sezóny. Vraťka věděla, že její vlastní cesta ve Výdejně chutí skončila. A protože už neměla sílu ani hledat někoho, kdo by ji mohl vystřídat, rozhodla se, že po skončení sezóny Výdejnu zavře.

„Bylo mi to strašně líto. Protože jsem viděla, jak obrovská síť lidí kolem Výdejny vznikla. Lidí, kteří nám věří, nakupují u nás, spolupracují s námi, pomáhají nám.“

Pak si ale uvědomila jednu důležitou věc. Výdejna chutí přece není jen ona sama.Je to celá síť pěstitelů, zákazníků, výdejních míst a lidí, kteří za ty roky společně něco vytvořili. A pokud má Výdejna pokračovat, musí dokázat existovat i bez své zakladatelky.

A pak přišla Míša

Michaela Šarochová se k Výdejně chutí dostala před několika lety díky kamarádce, která vedla komunitou podporované zemědělství.Nejdřív si společně objednali ovoce. Míša propadla avokádům a nadchla ji myšlenka jídla přímo od pěstitelů, bez zbytečné chemie. A také Vraťčina energie, kterou poznala prostřednictvím sociálních sítí.

Až ji jednou po půlnoci napsala zprávu, že s ní chce něco dělat a že je jí vlastně jedno co. Postupně se Míša stala součástí týmu a převzala velkou část každodenního fungování Výdejny chutí.

Když se dozvěděla, že Vraťka plánuje skončit, její první reakce byla poměrně jednoznačná.

„No tak to je v prdeli! Konečně jsem našla místo, kam patřím, kde je mi fakt dobře, kde je fantastický kolektiv. Ta práce mě sice dost vyčerpává, ale zároveň fakt hodně baví.“

Představa, že Výdejna skončí, pro ni byla těžko přijatelná. Znamenalo by to ztrátu práce, kterou má ráda, lidí, se kterými chce být, a také projektu, jehož smyslu věří.A tak když přišla nabídka Výdejnu převzít, rozhodla se do toho jít.

Co bude s Výdejnou dál?

Míša má k Výdejně velmi blízko i svým pohledem na svět. Má ráda přirozenost, jednoduchost a věci, které nejsou zbytečně upravované.

„Raději mám šňůru s prádlem než sušičku a divokou louku než dokonale zastřižený anglický trávník.“

Chce pokračovat v přímé spolupráci s pěstiteli, zachovat hodnoty, na kterých Výdejna vznikla, a zároveň jí postupně dát vlastní podobu. Jedním z jejích přání je, aby se o Výdejně chutí dozvědělo víc lidí a aby se myšlenka přímého propojení pěstitelů a zákazníků stala běžnější součástí našeho života.

Chci žít ve světě, kde tenhle model funguje.

Vraťka odchází. A má z toho radost.

K předání Výdejny došlo už před nějakou dobou. Vraťka ale chtěla dát Míše prostor, aby si v nové roli našla vlastní rytmus. Dnes už vidí, že Výdejna pokračuje a její původní myšlenka žije dál.
Sama si dopřává tvůrčí prázdniny, odpočívá a nechává prostor tomu, co přijde.A přestože z každodenního fungování Výdejny odešla, úplně se s ní neloučí.Zůstává její nadšenou podporovatelkou. A také věrnou zákaznicí.

Vraťka a Míša si o tom všem povídají v otevřeném osobním rozhovoru. 

🍊🍊🍊 Podívejte se na celý rozhovor 🍊🍊🍊

Děkujeme, že jste součástí příběhu Výdejny chutí.
A že ho s námi pomáháte psát dál.